Na začátek musím říct, že jsem u Norinky při téhle cestě zaznamenala neskutečný pokrok. Krásně se stará o Zoe, spolupracuje, pomáhá, jde se s ní domluvit. A mnohem lépe, tím pádem zvládla naši 15-tihodinovou jízdu za příbuznými do Korosteni, celkem v pohodě.
Moje balení na dlouhé cesty vypadá asi takto: balím, balím a když už je auto naložené, pořád si říkám, že bych mohla vzít ještě to, to a to. Naštěstí jsme jeli velkým autem a bez Brigi, která si užívala na návštěvě (- v posteli )a celé dny si hrála s mladší vlčandou..takže jsem si říkala, jestli vůbec bude chtít domů..
Na Ukrajině bývají v létě i čtyřicítky, tenhle rok jakoby nechtělo zkončit. Letos bylo prý zase o něco tepleji a větší sucho.. Vody bylo všude žalostně málo. Řeka Už, protékající městem byla ze 2/3 pryč a u babiček ve studnách už voda docházela..naštěstí mají obě nedaleko od sebe "nevysychající" studny, kam se dalo pro vodu dojet.
Mám ještě dvě babičky a dědu, chtěla bych za nimi jezdit každý rok, i když cesta to není vůbec jednoduchá.
Čím dál víc si uvědomuji, jak těžké pro babičky je, pochopit mě a dnešní svět..
U mých dvou babiček se jakoby zastavil čas.. Oběma je okolo 80 a obě už mají pocit, že nic nepotřebují, nekupují si tedy nic nového, vše co se koupí, má být přeci na celý život..takže vaří v hliněných hrncích, na krájení mají jeden nůž, pánev je připálená a pěkně sedřená až na dno, protože jsou zvyklé míchat lžící, jakoukoli plíseň vždy jen odstraní a potravinu vesele sní, protože nejsou zvyklé nic vyhazovat. Co nesní, dostanou psi, kočky nebo slepice..
Jedna babi má ještě kadibudku, zatímco druhá si "na stará kolena " pořídila koupelnu s WC (ale problém je voda). Co jde kupují na bazarech- tzn.čerstvé mléko, smetanu, tvaroh (vše chutná naprosto výborně)sádlo.. Pro chleba si chodí do obchodu a ostatní si většinou obstarají ze své zahrady.
Jedna babička už je sama, děda umřel před 7-mi lety nejspíš na rakovinu plic, nikdy neměl doktory moc rád, takže mu na ni přišli moc pozdě. Babička prodala svou chatu, kde měla slušný úrodný pozemek, o který už se ale nezvládala starat. Půda u jejího domu je neskutečně písčítá, když si k tomu představíte, že pršelo prý jen jednou za celé léto, tak byla ta půda uplně vyprahlá a prášila. Daří se v ní kytičkám, bramborám, mrkvi a řepě, ale většina ostatní zeleniny strádala a ovoce uschlo.
Babička byla z velmi chudých poměrů, tedy i táta, byla švadlena, doteď si na sebe vše šije nebo plete. Ráda a dobře vaří.
Druhá babička má ještě dědu, oba dostávají důchod a mohou si dovolit víc než druhá babi. Nemají ale potřebu si něco kupovat, celý rok jedí chleba, občas si koupí máslo, tvaroh nebo sýr, ale hlavně hodně sádla, které Ukrajinci milují a v kuchyni se pro něj vždy najde místo. Co vím, tak většinou vaří děda, babička vaří z mražených polotovarů :-) (mají tu i mražené palačinky s mákem)
Babička Nina má větší pozemek než my, pro mě je přímo obrovský, ale vše obdělávají vlastními silami. Něco z toho, co vypěstují, prodají na bazaru, takže tím pádem mají víc peněz. Babička mi vyprávěla, že byli vlastně celý život také velmi chudí, ale nikdy to na sobě nedali znát. Myslím, že teď jsou asi nejbohatší co byli, ale i prastará lednice se musela porouchat, aby si konečně koupili novou.
Zpátky k nám. Vyrazili jsme 9.9.v 17hod, holky usnuly a plán byl zastavit se ještě někde na pumpě, vyřádit se a jet přes noc. Norinka se kupodivu už tak těšila, že odmítla vystoupit z auta a chtěla už jet ..tak jsme chodily se Zoe na velkém parkovišti plném kamionů, které prý kvůli opravě D1 nemají kde zastavit. Vůbec- cesty v ČR jsou nesrovnatelné jak s polskými tak kupodivu i s ukrajinskými "dálnicemi"( Ukrajina vlastně dálnice nemá, jen nově postavené cesty kvůli Euru 2012 (fotbalu). Řidiči kamionů ale vtipně poznamenali, že to u nás "tak třese", že nejde za jízdy usnout.
V Polsku staví novou dálnici, tak to jelo, na hranicích s Ukrajinou jsme cestou tam čekali "jen"hodinu, ale dorazili jsme tam v 5 ráno a holky se vzbudily. Dál jsme jeli, povídali si, nalepovali samolepky zvířátek do knížky (nej věc na cesty)..až holky za jízdy zase usnuly.
Do Korosteni jsme dorazili v 10 dopoledne našeho v 11hod místního času. Posun času holky neregistrovaly a chodily spát podle místního času- tedy o hodinu dřív, také se dřív stmívalo.. Druhý den jsme vyrazili na mezinárodní festival bramboráku, který byl plný podívané. Spousta lidí tam byla v krojích nebo ve "vyšívankách", tedy oblečení s vyšitými ukrajinskými vzory. Ukrajinci se rádi hezky oblékají, ženy se malují a chodí na podpatcích. Nevím, že bych nějakou ukrajinku kdy viděla ve sportovním nebo teniskách :-) Všude nabízeli chleba se sádlem, bramboráky a vodku..hrála muzika a všude byla spousta lidí majících piknik v parku.
Druhý den jsme se jeli podívat do Žitomiru, hlavního města okresu. Cesta byla příšerná- rozbitá, ale skoro pořád vedla rovně, jako většina cest tady...Jeli jsme tam navštívit Norinky kmotru, která má stejně starou holčičku jako Zoe- Mášu. Žijí na sídlišti. Místní sídliště vypadají občas až děsivě, staře a neopečovávaně, ale byty mají všichni na náš vkus až příliš honosně zdobené. Lidé tady milují zlaté a stříbrné tapety, záclony a závěsy (babička se mi snažila vnutit ty svoje a nedokázala pochopit, proč je nechci :-D ) Jako i v Kievě je město lemované lesy a byli jsme se podívat v nádherném parku u řeky, kde měli i malou "Matějskou"s ruským kolem. Pořád nás hostili- dokonce i zmrzlinu či pití kupují kmotrové nám a nenechají nás, abychom cokoli platili. Na večer jsme jeli ještě k mé kmotře (mamince Nori kmotry) a tak jsme se opět dosyta najedli a Ondru i slušně nalili žitomirskou vodkou :-D Platí- Host do domu, Bůh do domu .. host se má pořádně nakrmit a má se s ním pořádně připít na všěchno možné :-)
Další dny jsme byli střídavě u obou babiček, Ondra jedné kácel strom a Norinka mu moc ráda pomáhala odnášet větve. Na poli pak sbírala brambory, fazole a nosila se mnou dýně. Zoe byla opět nadšená ze slepic a také pejsků a kočiček. Holky si moc hezky hrály, zametaly nebo sbíraly semínka kytiček. Opravdu to byla o dost pohodovější dovolená, kdy se holky už zabavily samy. Trochu stresující byla ta hygiena, ale příští rok se připravíme zas o trochu lépe:-) Týden jsme se nemyli :-)
Poslední den jsem zašla na bazar, vše je tu skoro 2x levnější než u nás, ale o kvalitě se dá pochybovat, takže jsem nehodlala nějak bezhlavě utrácet :-) Našla jsem sympatického pána, který sloužil v Čechách a prodával med. Koupila jsem od něj lipový, akátový a pohankový ..
Loučení bylo zase smutné a před námi dlouhá cesta. Vyrazili jsme opět o něco dříve a cestou se zastavili u prodavače dřevěných masivních zahradních houpaček. Rozhodně mám v plánu si u něj příští rok jednu objednat! Rozbalili jsme si večeři od babiček-kotlety, vajíčka, chleba a zeleninu a pozorovali západ slunce a východ měsíce. Za tmy jsme vyrazili. Na hranice jsme dojeli mezi 22-23hod, takový stres jsem ještě nezažila. Byla tam snad několikakilometrová fronta. S dětmi jsme měli přednost, ale mnozí nás nechtěli pustit, protože viděli dodávku a mysleli si, že budeme zržovat. Holky naštěstí spaly velmi tvrdě, takže neslyšeli nadávky ani troubení, kdy jsme se po půlhodině, co jsme stáli na místě, fronta se nehýbala a nikdo nás nechtěl pustit, konečně odhodlali předjet. Šlo o to předjet jedno auto a už jsme měli volnou cestu. Na hranici jsme strávili přes 3,5hodiny. Strážníci si nejspíš dávali pauzy, pak odbavovali přednostně autobusy..Binometrické pasy nám byly skoro k ničemu, stejně vše zadávali do počítačů ručne..a prohlídka zavazadel mi také přišla dost zběžná.
Doma jsme byli po poledni.. myslím, že jsme to nakonec zvládli fajn.
