Něco málo o mně

Je mi 26, narodila jsem se na Ukrajině, kde mám stále většinu příbuzných. Když mi byly 4 roky, přestěhovali jsme se jako Volynští Češi do Krupky u Teplic. Ještě před pár lety bylo dost nebezpečné cestovat na Ukrajinu, přepadávala se auta i náklaďáky. Jako malí jsme tam jezdili vlakem. Cesta trvala 2 dny. Jezdili jsme jen jednou za 3-5 let. Když se Nori narodila, chtěli jsme ji okamžitě jet ukázat. Ve 4 měsících zvládla cestu autem, trvající dnes už "jen" 18 hodin. Teď chci jezdit za babičkami každý rok. Snad to letos po nepokojích v Kijevě klapne.

Táta dostal práci na Temelíně a dostal služební byt v "Budějcích", kde jsem prožila zásadní léta svého života. V 10 letech jsem začala tancovat s taneční skupinou, zpívala jsem ve sboru nebo navštěvovala šachový kroužek (ne že bych byla dobrá :-D byla to výzva). V 15 letech jsem odjela na rok do Německa, což byl můj nejbláznivější rok, kdy jsem mohla řádit bez dozoru rodičů. Poznala jsem tam skvělé lidi, německé školství (naprosto odlišné od českého) a přibrala 10kg díky jejich kuchyni, ale i mé lenosti :-) Když jsem se vrátila domů, byla jsem rebel, bojující proti své mámě. Naši se rozvedli, když mi bylo 11 a od té doby jsem si řekla, že chci mít manželství na celý život. (Manžela mám k tomu rozhodně ideálního :-))

Díky psychickým traumatům z rozvodu, které už si naštěstí nepamatuju, jsem skončila v Motolské nemocnici s nezhoubným nádorem. Vždy jsem se o tom styděla mluvit. Styděla jsem se před všemi svými partnery, ale nikdo nereagoval špatně nebo negativně. Ten nádor byl na prsu, ale díky neuvěřitelné schopnosti těla se regenerovat, z něj mohu kojit.

V 19 jsme se přestěhovali s mámou a sestrou do Prahy. Vystudovala jsem vysokou školu ekonomickou, ale skončila po bakaláři, protože jsem si řekla, že tahle škola produkuje nadmíru inženýrů, i když spousta lidí by si to ani nezasloužila. Nejsem studijní typ, navíc se při zkouškách příšerně stresuju. Titul mi nepřišel ani tak důležitý, ani mi nestál za ten stres. Myslím, že spousta lidí, kteří žádnou školu nevystudovali jsou chytřejší než vysokoškoláci..Některá povolání školu vyžadují, ale podle mne je mnohem důležitější praxe. Mně dala škola obecný rozhled, ale ekonomie nebyl můj obor.

Nebýt školy, nepotkala bych ale svého manžela, který byl spolužák kamaráda ze školy. Od první chvíle jsem věděla, že je to muž, kterého jsem si vysnila :-) Dnes úžasný manžel a skvělý táta.

Ve 20 jsem začala pracovat ve finančním poradenství, což chtěla hlavně moje máma, která ho dělá už tak 15let. Chtěla jsem pomoct a poradit lidem, protože je na trhu spousta nepoctivých poradců, ale čím dál víc jsem nechtěla, aby si mně někdo s někým takovým vůbec spojoval. V dnešní době můj manžel nevěří na to, že budou mít peníze v takovém časovém horizontu vůbec hodnotu. Veškeré spořící produkty jsme snížili na minimum. Uvidíme. Důležité je žít teď a spořit si jen na krátký horizont. Náš sen je mít dům..bez hypotéky.

V roce 2011 jsem se vdala. Měli jsme nádhernou svatbu na soukromém zámečku Trnová. Přijeli i kamarádi ze Slovenska, Německa, Lotyšska i USA! Od té doby jsme spustili velkou lavinu svateb, kdy se konečně odhodlali ke svatbě i kamarádi zasnoubení 7let. Ondra mě požádal o ruku poprvé už po měsíci a půl, kdy byl naprosto opilý, ale údajně si to pamatuje..Od té chvíle prý jen čekal na správnou chvíli, kdy mě neváhal odvézt z dětského tábora přes půlku ČR, na Carminu Buranu v Krumlově na otáčivém hledišti, které vymyslel a zkonstruoval jeho děda Joan Brehms. Počkal ale až na výlet na Krétu :-)

2012 jsme s Ondrou skoro celý rok jen cestovali a užívali si. Já odešla z práce a jeho z důvodu reorganizace firmy vyhodili. Byli jsme měsíc v JARu, v Chorvatsku na Sebeobraně pro ženy, na Malorce, na Slovensku na vodě, na Ukrajině za rodinou, v Rumunsku na kolech a tak různě..pak jsme zjistili, že jsem těhotná...